První díl deníku jsem končila zmínkou o desetiletém hokejistovi, který se „přetrénoval“ a naprosto vyčerpal. Ten hokejista je můj syn. 

„Já rozhodně doma nebudu mít nějakého fotbalistu, nedejbože hokejistu,“ říká si člověk, když jsou jeho děti malé. 

Po letech si ale uvědomí, že na zimním stadionu tráví 4 dny v týdnů a tři víkendy z měsíce. A co je ještě překvapivější, ten čas tam tráví rád. Vidí totiž nadšení v dětských očích a zápal pro hru, navíc neuvěřitelné tempo v rozvoji dovedností vás prostě strhne.

Takhle jsme se tedy dostali k hokeji.

Je super, když dítě hraje hokej, ale občas nastanou situace, kdy těžko skloubíte představy všech zúčastněných. 

Trenér očekává, že kluci budou 6 dní v týdnu na ledě a poté přidají ještě nějaké to posilování, aby měli nohy jako mašiny. 

Desetiletý hokejista si představuje, že na led bude chodit i místo školy a že jeho tělo bude fungovat bez potíží a hlavně bez práce mimo zimní stadion. 

A máma? Ta chce vidět mnoho hodin kompenzačního cvičení, rozumný rozvoj těla svého dítěte a jako třešničku na dortu pustit kluky do zápasů. 

I když jsme se snažili představy všech stran protnout, moc se to nepovedlo a bohužel nepomohly ani promluvy a debaty. Dnes říkám bohužel, protože vidím, že díky tomu zákonitě muselo následovat to, co následovalo.

Začalo to nevinně a nenápadně. Syn chodil domů unavený a prospal poctivých 10 hodin denně. Nestačilo to. Navíc soustředění ve škole bylo nulové. Ale hlavně kromě standardně namožených svalů nohou a břicha začal trpět šílenými bolestmi hlavy. Takovými, že ráno nemohl vstát z postele. A to jsme už dávno předtím začali s kompenzačními cviky, dýchacími technikami a lekcemi s fyziotrenérem.

A tak jsme vyhledali lékařskou pomoc.

Vyšetření pediatrem, odběry krve, výtěry z krku… vše bez nálezu. Podle doktorů jsem doma měla „naprosto zdravé dítě”, jen nemohlo bolestí hlavy sejít schody. Byla jsem z toho opravdu nervózní. Pak mi to ale začalo docházet.

V hlavě se mi propojily informace o souvislostech bolestí hlavy se svaly krční páteře, které jsem dříve slyšela na fyzioterapii. A tak jsme se zkusili vydat tímto směrem.

Ani jsem nechtěla vidět, jak dopadly výsledky testu funkčnosti těla. Stačilo mi pozorovat, jak se syn na lehátku sotva otáčí. Kolik úsilí musí vynaložit, aby vůbec mohl ovládat své tělo. To bylo naprosto vyčerpané, přetížené a unavené. 

Zeleně (tedy funkčně) na nás z obrazovky počítače svítily 2 svaly z celého těla! Děsivá podívaná. Nejsem na to pyšná, ale emoce musely ven a já se na místě rozklepala a obrečela to. Ještě teď, když to píšu, se mi hrnou slzy do očí.

Syn musel odpočívat, regenerovat. Dostal naordinováno pár protahovacích, uvolňovacích cviků spolu s doporučením doplňovat elektrolyty a některé vitamíny. 

Naštěstí se to vše sešlo s naší dovolenou u moře. Změnili jsme tedy plány z poznávání cizích krajů na válecí dovolenou na pláži a situace se postupně zlepšovala. Syna hlava bolela méně často, ale já jsem čas od času musela zakázat nějaký trénink na ledě, abychom věnovali více prostoru stravě a odpočinku.

Po dvou měsících od kolapsu se náš hokejista dostal znovu do formy. Ne za 2 týdny. Za 2 měsíce. Doma i na zimáku to bylo hodně těžké vysvětlovat.

Dnes už se syn účastní víceméně všech tréninků a pečlivě se po nich doma protahuje. Posiluje střed těla a myslí na odpočinek. Pro mě to znamená více nákupů doplňků stravy, více masírování, častější debaty o možné neúčasti na docvičení nebo na ranním tréninku. 

Taky musím projevit větší invenci v plánování rodinného času: jak už jsem zmínila, nemáme jedno dítě, ale hned tři. 

Co jsem si z této zkušenosti odnesla? Mimo jiné zjištění, že tělo malého sportovce má stejné, ne-li vyšší nároky na péči než to dospělácké. Ono totiž kromě sportování a regenerace musí ještě růst. Na to možná všichni zapomínáme.

Pokračování zase příště.

Vaše Katka